Ticho je pro mě Šumava. Moje rodné místo, není pro mě hezčího na zemi. Kdekoliv jsem byla, srovnávala jsem. Nemohla jsem si pomoci. Jsou hezká místa, ale žádné nemá pro mne duši.
Miluji les a řeku, krásnou přírodní zeleň. Zvuk vody. Ráda sedávám u řeky a poslouchám její hukot. Zurčení vody přehluší okolní svět a člověk se ocitá v tichu, klidu a míru. Může se zcela oddat svým myšlenkám. Stejně tak když vejde do hlubokého lesa. Opatrně našlapuje na mech, občas zapraskají větvičky pod nohama, ptáci vesele švitoří v korunách stromů. Zdáli se ozývá kukačka a ťukání datla.
Šumava je pro mě ztělesněním všeho. Krásy, ticha, radosti i smutku, protože obojí do života patří. Když člověk nepozná smutek, nedokáže se radovat. Když nezažije bouři, netěší se ze slunce.
U nás doma jsem opravdu šťastná. Sebelepší lázně nedají ten pocit klidu a vyrovnanosti. Každé místečko, každý kout dýchá atmosférou minulých časů. Jsou to místa, kde jsem se narodila, batolila, rostla a dospěla. Místo krásných setkání a vzpomínek na báječné lidi. Stovky hodin dřiny, úsilí a potu. Zavřu oči a vidím tatínka s kosou, jak seče trávník, pomalu kousek po kousku, žádný řev sekačky. Tělo má prací zocelené a v sobě klid. Je také šťastný. Místo, které si zamiloval na první pohled. Obětoval mu vše. Jeho třetí dítě, jak říkával s oblibou.
Lidské dítě si rodič hýčká, léta se stará, vychovává a pak se třeba dožije zklamání, kterého by byl nejraději ušetřen, ale není. Život už je takový. Taková chaloupka si tam stojí a tiše čeká, až zarachotí klíč v zámku, otevřou se dveře a lidská noha vstoupí. Přišel život. Otvírají se okna a na chladné stěny začnou dopadat první hřejivé paprsky slunce. Chaloupka ožívá, těší se z každých kroků a známých hlasů. Těší se po delším čase přítomností člověka, nic však nevyčítá, nemračí se, jak to dělávají lidé, ba naopak. Z každé stěny, z každého kamene a trámu sálá vlídnost.
Procházím pokoji a vzpomínám, jak to kdysi bylo. Všechno se mi zdá menší, ale není. To já jsem vyrostla. Chaloupka je ještě útulnější, než kdy dřív. Dívám se na starodávné hrnky na krbu a vzpomínám, kdo z nich pil. Moje zraky spočinou na místě, kde odpočíval tatínek po těžké práci. Na stěně visí obraz Ježíše. Trochu jsem se ho bála a přitom stále přitahoval mé zraky. Kdekoliv se člověk v místnosti pohnul, tam byly jeho oči.
Všechno má své místo, všechno tak krásně voní. Sedím u krbu a až po letech obdivuji tatínkovu práci, bytelná křesla a stůl. Jako by to bylo včera. Tatínkovy ruce jsou vidět všude. Mihají se vzpomínky. Vzpomínky na dětství, které si už snad dnešní děti ani neumí představit nebo ani nechtějí? Bez televize, počítačů a mobilních telefonů.
Je mnoho důvodů, proč jsem tam šťastná, ale je jeden zásadní. Moje maminka nežije už 32 let. Pořád mi chybí. Tam jsem s ní. Tam jí cítím a vidím. Její prádlo je pořád stejně voňavé. Chodím stejnými místy, sedím na stejné židli, dýchám tentýž vzduch a nechávám se hladit paprsky slunce. Vidím maminku v oblíbeném lehátku. Bůhví, co se jí honí hlavou, o čem sní. Chtěla bych jí říct, že mám báječného muže a krásné děti a… chtěla bych jí říct to, co jsem nikdy nemohla. Sedám si na starý trám a těším se na západ slunce. Bohatýrská zlatá koule se jen pomalu snáší, než se úplně schová. Den pomalu končí, ale pro nás teprve začal. Máme si toho s maminkou tolik co říct.
Tichý Mojžíš
Se zumbou přijdou tuk i nemoci na buben
